Za okenními otvory je vidět takzvaný „haubenk“, to je hovorový německý název pro pracoviště kameníka. Kámen, který se má opracovat, je umístěn na dřevěných kozách. A na žulovém bloku je několik nezbytných nástrojů.
Ve filmu můžete sledovat mistra kameníka Ludwiga Bauera při práci:
Dlátem vytváří rovnou hranu.
Sekáčem obrousí plochu hrany. Tím zabrání její odštípnutí při další povrchové úpravě.
Špičák slouží k odstraňování nerovností nebo k přípravě profilů.
Pemrlice se používá k zarovnání povrchu.
A samozřejmě je potřeba úderný nástroj: mlátek, který umožňuje krátký a tvrdý úder.
Až do počátku 20. století to bylo vše, co měl kameník k dispozici, aby dal žule náležitý tvar. A potřeboval samozřejmě spoustu zručnosti a vytrvalosti, ty uplatnil také při předchozí těžbě surových bloků.
Odkryté žulové bloky se zpracovávaly všude, kde to bylo možné, aby se získal potřebný kamenný materiál. V případě nutnosti se otevíraly povrchové lomy.
Nejdříve se využily přirozené pukliny v žule k rozdělení bloků. Další štípání bylo zdlouhavým procesem. Nejdříve bylo třeba udělat klínovité otvory, do kterých se vložily ocelové klíny a zatloukly se kladivem.
Přesun těžkého břemene byl zásadním problémem v celé historii využívání přírodního kamene. Surové bloky i hotový kámen často vážily několik set kilogramů. K tomuto účelu byly již ve středověku vyvinuty důmyslné mechanické zvedací pomůcky.
Nakonec bylo potřeba chytře a důsledně uplatňovat dva základní praktické principy: páku a kladku. Naviják ve svých různých podobách kombinuje oba tyto principy. Díky tomu bylo možno přemisťovat obrovské hmotnosti ještě před motorizací. Dobrým příkladem jsou 33tunové královské „monolity“, které jste už poznali.
Co se stalo se sloupy, které zůstaly ležet v lomu, vám prozradím hned vedle stavědla.
