V podstatě bych tu měla být spíše potichu, protože prostor, který nazýváme časovou smyčkou, má za cíl všechno zpomalit a zprostředkovat tak pocit nekonečnosti, kterou pro nás představují dějiny Země.
Pojďme se pustit do malé myšlenkové hry, abychom uvedli čas kamene do vztahu s časem vnímaným lidmi:
Pokud bychom celou historii Země vtěsnali do doby jednoho roku, vyjde najevo, jak kratičká je doba, kdy žijeme na Zemi. První předky dnešního homo sapiens můžeme pozorovat na teprve na Silvestra večer. Vyspělé lidské civilizace se rozvíjejí 40 sekund před koncem roku. A fáze, v níž člověk v souvislosti s rozvojem industrializace zcela proměnil Zemi, trvá přesně jednu sekundu! Sotva zbývá čas na ohňostroj – a nabízí se otázka: přežijí lidé vůbec další sekundy?
Erich Fried píše ve své básni „Čas kamenů“:
„Kdo slyší mluvit kameny/ví/že zůstanou jen kameny//Kdo slyší mluvit lidi/ví/že zůstanou jen kameny.“
A nyní naslouchejte kameni – uslyšíme se znovu u pohybující se Země nahoře na horním konci schodiště.
