„Vlna lesů za vlnou se čeří, až je ta jedna poslední a zařezává se do nebes.“ Adalbert Stifter neskrýval svůj obdiv k velkému zalesněnému pohoří, Šumavě. Název Bavorský les pro jeho část na této straně hranice s Českou republikou a Rakouskem se používá až od 20. století.
Stifterovy vlny lesů, tedy jemné, zalesněné kopce, nedávají tušit, že zde kdysi bývaly strmé velehory. Někdejší stav znázorňuje schéma vpravo nahoře na informační tabuli. Před třemi sty miliony let se dnešní krajina nacházela 10 až 15 kilometrů pod zemským povrchem.
Žula byla tehdy ještě velmi mladou a pomalu chladnoucí taveninou hluboko v neklidné zemské kůře.
Dnes můžeme vidět zvětralé a erodované zbytky toho, co kdysi bývalo velehorami. Krajinu bohatou na horniny, kterou z velké části pokrývají lesy a louky.
Pro ilustraci vývoje Bavorského lesa vám v šesti scénách ukážeme geologické divadlo. Věnujte pozornost plátnu: jedná se o žulovou skálu, která se na tomto místě vytvořila před miliony let pod zemským povrchem.
Přeji vám příjemnou zábavu při sledování. Uslyšíme se opět tady za rohem u stolu se třemi obrazovkami.
